Bck

Přihlášení

registrace
Pastevní směsky a osiva
Minerální krmiva Sypká
Minerální krmiva Granulovaná
Doplňková krmiva sypká
Doplňková krmiva Granulovaná
Krmná sůl
Mléčná krmná směs
Krmelce a slaniska
Zemní vrut
Odborná literatura

Google Translator

SMĚSKY 2017

VÝROBCE PRODUKTŮ

VVS Verměřovice s.r.o.TOPlist

KATALOG KRMIV 2016

Katalog Premin spárkatá 2016

IDUBA

International Deer & wild Ungulate Breeders Association

PAVEL SCHERER

Pavel Scherer, srnčí zvěř

21.12.2016 / PRODUKTY

2012 051_thumb

Pastevní směsky a semena 2017

Je čas na přípravu a zajištění pastevních ploch pro rok 2017

 

      Na úvod nabízíme krátkou exkurzi do historie pěstování zemědělských směsek, které ovšem zvyšovaly také kapacitu krajiny pro zvěř. Klečka (1944) uvádí, že směskou nazýváme kulturu dvou a více druhů, vysetých najednou. Druhy zastoupené ve směsce jsou vývojem souběžné, a ve využití stanoviště se doplňují. Přísevem nazýváme dodatečné naplnění porostu v prořídlé monokultuře jiným druhem, nebo sortou se stejným vývojovým cyklem. Podsevem rozumíme zakládaní sdruženého porostu, sestávajícího z druhů s nestejným vývojovým cyklem a dvoj a vícekultury se od směsky liší tím, že jde o sdružení plodin, v němž rozložení druhů na stanovišti je nepřerušované. V důsledku toho vyžaduje obdělávání alespoň z počátku, případně při sklizni, speciální přístup.

 

     Sdružené porosty jsou nejpůvodnějším a nejstarším způsobem pěstování zemědělských  plodin. V mnohých oblastech se například dlouho udržovalo pěstování takzvané souřeže, to je kultury pšenice a žita. I v zemědělství starých indiánských kmenů se setkáváme se zprávami o tom, že kukuřice byla pěstována ve sdružených porostech s tykví a fazolí. Podobných příkladů bychom v historii zemědělství našli mnoho. Hlavním důvodem pěstování sdružených porostů byl větší výnos, vydatnější využití půdy a menší riziko neúrody. Tyto důvody nejsou dnes tak aktuální, nebo jsou řešeny jinak. Na druhé straně uplatnění některých z dále uvedených sdružených kultur by jistě podle podmínek přispělo ke zkvalitnění životního prostředí zvěře. Výše uvedení autoři například uvádí historicky ověřený sdružený porost – dvojkulturu mrkve s mákem. V takových porostech nastupuje nejdřív druh s rychlejším vývojem a v jeho porostu prodělává druh s pomalejším vývojem svou dobu mládí. Teprve po ukončení cyklu prvního druhu nastupuje hlavní vývoj druhu druhého, pozvolna se vyvíjejícího. Jde tedy o sdružení dočasné, které se později mění v monokulturu. Každý myslivec dovede jistě posoudit, jakým přínosem by byla pro zvěř zoraná pole, po sklizni hlavní plodiny, například s krmnou mrkví (pokud pomineme riziko nástupu černé zvěře). Jinou, v historii používanou směskou byla směska svatojánského (trsnatého) žita a ječmene nebo ovsa. Vyséval se poměr jednoho dílu žita a tří dílů ovsa nebo ječmene. Oves svým rychlým vzrůstem potlačil žito, které se teprve po sklizni ovsa dostalo do plného vývoje a v příštím roce dozrávalo. Tato směska byla dvouletá a dobře vyhovovala pro půdy špatně obdělávatelné, a proto se jí používalo do lesních mýtin. Popsaný proces změn porostu je vlastně příkladem jednoduché umělé sukcese (vývoje složení porostu). Zde můžeme najít inspiraci pro sezonní využívání orné půdy směskami, které se vysévají v pozdním létě nebo na podzim a zvyšující kapacitu prostředí a na jaře se zaořou. Příkladem může být směska „Zimní zelená pastva“, která je na našem trhu dostupná, stejně jako řada dalších směsek s různými funkcemi.

 

     V současné krajině absentuje řada kulturních druhů i „planých“ druhů rostlin a jejich navrácení do krajiny není vždy jednoduché. V Rakousku sledovali, které rostlinné druhy nebo krmiva jsou nejatraktivnější pro zajíce-především v zimním období. Ve všech ročních obdobích byla zajíci preferována krmiva a rostliny s vyšším obsahem tuku a také bílkovin. Všechny ostatní komponenty potravy zajíce nebyly pro tuto zvěř tak zajímavé. Z dílčí nabídky byla zajíci v únoru preferována jablka, mrkev a cukrovka, v květnu to byl jetel bílý, sója, jetel červený a vlčí mák, v srpnu zajíců chutnal nejvíce inkarnát, vlčí mák, a proso a v listopadu pak cukrová řepa, kokoška pastuší tobolka a pšenice. To znamená, že zajíci preferovali ty druhy a části rostlin, které měly, jak již bylo řečeno vysoký obsah tuku a ne sacharidů jak se někdy uvádí. Jestliže se při výměně látkové odbouráním jednoho g tuku vytvoří 1,1 g vody, představují takové rostliny významný zdroj vody, samozřejmě kromě vznikající energie. Tukové zásoby si zajíc vytváří v pozdním létě a využívá je až do jara příštího roku. Významné to je především pro zaječky při tvorbě mléka, které obsahuje až 20% tuků. Nesmíme však zapomínat ani na význam aromatických a dietetických druhů, které z krajiny vymizely a proto se zřejmě ani neobjevily mezi preferovanými druhy v rakouské práci (anýz, bob, čirok, divizna, fenykl, kmín, komonice, laskavec, libeček, lupina, měsíček pohanka, proso, sléz a další). Dále rakouský autor (K.Hacklander) uvádí doporučení pro praxi – jsou dvě. Jako doplňkové krmivo je v zimě třeba předkládat zajícům cukrovou řepu a mrkev. Přitom je třeba si uvědomit, že více míst přikrmování, znamená nižší predaci i rizika přenosu nákaz.  Mnohem významnější je pro zajíce ovšem zakládání pastevních ploch, u nichž je podle některých poznatků vhodnější preferovat ostrůvky proti pásům (záleží ale na lokalizaci). V současnosti je ovšem třeba vysévat takové směsi, v nichž zajíc i ostatní zvěř osidlující kulturní krajinu, najde právě ty rostliny, které preferuje Ty je třeba sestavit tak aby probíhala odpovídající sukcese což není tak jednoduché, jako v případě dříve uvedené kombinace ovsa a trsnatého žita (viz výše). Je třeba, aby byly zastoupeny porosty prodlužující pastvu co nejdéle, mimo obvyklou vegetační periodu, stejně jako víceleté směsky, které i během své sukcese (ročními a meziročními změnami v dominanci druhů) poskytují trvale kvalitní potravu. Z monokultur se nabízí například krmná kapusta, zakládání jejích porostů je však vhodné tam, kde není pěstována řepka, neboť tyto druhy jsou příbuzné. To platí i o dalších zemědělských plodinách na mysliveckých políčkách. Fotografie Janoty a Kůtové, dokumentují sezónní sukcesi dvou pastevních směsek.

 

      Náš příspěvek, kromě výletu do historie pěstování směsek a sdružených kultur zamyšlení nad kvalitou pastvy, chce upozornit na to, že když už získáme dočasně, nebo trvale pozemek pro pastevní plochy pro zvěř, je třeba se také zamyslet nad tím, co od políčka očekáváme a plochu využít skutečně smysluplně, kvalitním pro zvěř atraktivním porostem.  

 

Ing. František Havránek, CSc., Ing. Ondřej Faltus